Kolektivní pocitová mapa | Když škola není jen budova, ale prostor prožívání
- 12. 5.
- Minut čtení: 3
Jak se cítíme ve škole? Kde zažíváme bezpečí, klid a přijetí — a kde naopak napětí, tlak nebo osamění? Některé zkušenosti se vyslovují těžko. Někdy je jednodušší je zakreslit, barevně označit nebo sdílet prostřednictvím společné mapy. Přinášíme tip na to, jak takovou mapu vytvořit s žáky a žákyněmi ve škole a jak s ní dál pracovat.
Metoda kolektivní pocitové mapy patří mezi jednoduché, ale velmi nosné wellbeingové aktivity, které umožňují zachytit subjektivní prožívání školního prostředí. Vychází z principu, že prostor, v němž se pohybujeme, není neutrální. Každé místo v sobě nese emoční zkušenost — a stejný prostor mohou různí lidé prožívat velmi odlišně.
Aktivita zároveň rozvíjí jednu z důležitých dimenzí psychologického wellbeingu, kterou psycholožka Carol Ryff označuje jako „environmental mastery“, tedy schopnost orientovat se ve vlastním prostředí, rozumět mu a aktivně ovlivňovat podmínky svého života. Pocit, že máme ve svém prostředí místo, kde se cítíme bezpečně a dobře, úzce souvisí s duševní pohodou, odolností i kvalitou vztahů.
V aktivitě pracujeme s velkým společným archem papíru, na nějž postupně umísťujeme různé prostory, místa nebo „mentální prostory“ spojené se školním životem. Mohou to být například chodby školy, šatny, cesta do školy, přestávky, skupinová práce, chvíle mezi lidmi nebo naopak chvíle o samotě. Lze přidat i názvy předmětů nebo pravidelně se opakujících situací ve škole.
Každý žák následně pomocí barevných značek vyjadřuje, jak dané místo nebo situaci prožívá. Lze využít jednoduchou legendu: zelená označí místo příjemné, kde se cítíme bezpečně, červená místo nepříjemné nebo ohrožující, šedá místo, k němuž nemáme žádný vztah. Důležité je zachytit první pocit a subjektivní zkušenost. Na mapě se tak postupně začnou objevovat místa, u nichž se skupina výrazně shoduje, ale i prostory, které různí lidé vnímají velmi rozdílně.
Právě tato chvíle bývá pro skupinu mimořádně důležitá. Žáci a žákyně si uvědomují, že jejich zkušenost není univerzální. To, co je pro někoho bezpečné, může být pro druhého zatěžující. To, co jeden téměř nevnímá, může být pro jiného silným zdrojem stresu. Aktivita tak přirozeně podporuje empatii, respekt k odlišnosti i schopnost reflektovat vztahové klima skupiny.
Velkým přínosem metody je také to, že umožňuje zachytit školní prostředí nikoli očima dospělých, ale perspektivou samotných žáků. Učitelé často získají cenný vhled do míst a situací, které dospívající prožívají jako náročné — například šatny, hlučné chodby, zkoušení nebo některé typy sociálních situací. Současně se ale na mapách objevují i místa bezpečí, podpory a sounáležitosti.
Na kolektivní pocitovou mapu je možné navázat další reflexivní prací. Skupiny mohou vybírat „silná místa“ mapy a pomocí asociací hledat, co se v těchto situacích odehrává, jaké emoce vyvolávají nebo co by pomohlo, aby se zde lidé cítili lépe. Aktivita tak postupně vede od pouhého zaznamenání pocitu k hlubšímu uvědomění vztahů mezi prostředím, emocemi a potřebami. Žáky a žákyně můžeme jemně směrovat i ke zdravému aktivismu — ve smyslu snahy aktivně řešit problémy, které se nás týkají. Pokud se nám např. nelíbí vlastní třída, možná by bylo snadné ji změnit novou výmalbou, nákupem koberce nebo fotografickou výzdobou. Pokud se necítíme dobře v nějaké části města, můžeme vhodným způsobem — sepsáním dopisu, návštěvou starosty apod. — apelovat na jeho představitele.
Kolektivní pocitová mapa je především nástrojem sdílení, naslouchání a společného porozumění — nemá vést ke kritice učitelů a neslouží k diagnostice v pravém slova smyslu. Umožňuje však otevřít důležitá témata a uvědomit si, že nás naše prostředí ovlivňuje. Zároveň posiluje zkušenost, že prostředí kolem nás není neměnné — že jej můžeme společně utvářet drobnými změnami v komunikaci, vztazích i každodenním jednání. Právě v tom spočívá její potenciál pro rozvoj wellbeingu ve škole. Nevede pouze k pojmenování nepohody, ale také k posilování pocitu "agency" — tedy zkušenosti, že mohu něco ovlivnit, že moje prožívání má význam a že ve sdíleném prostoru nejsem sám.
Komentáře