top of page

Ztráta blízkého člověka v důsledku sebevraždy je zdrcující a ochromující | Jak hovořit s pozůstalými



Setkáme-li se se zármutkem, není to pro nás lehké. Mluvit s těmi, kdo ztratili blízkého člověka v důsledku sebevraždy, je ale ještě mnohem náročnější. Navzdory našim nejlepším úmyslům můžeme nevědomky říci něco zraňujícího – přestože se upřímně pokoušíme pozůstalého člověka utěšit nebo se alespoň snažíme něčím vyplnit dlouhé ticho. Strach z toho, že bychom mohli říct něco špatného, může vést i k tomu, že budeme svá slova nevhodně upravovat, nebo dokonce že se budeme truchlícím zcela vyhýbat.

 

Níže naleznete deset užitečných rad, které vám pomohou vést rozhovory s pozůstalými po obětech sebevraždy laskavě, s rozvahou a zodpovědně.

 

Tipy v rámci metodického souboru s názvem Průvodce otevřené komunikace (#RealConvo) zveřejnila American Foundation for Suicide Prevention, americká odborná organizace pro prevenci sebevražd. Překlad jsme připravili s laskavým svolením autorů a v rámci spolupráce s touto významnou organizací.

 

„Nevím, co říct, ale jsem tu pro tebe.“

 Ztráta blízkých je komplikovaná, zdrcující a ochromující. Neexistují jednoduché odpovědi ani snadná řešení. Buďte trpěliví a naslouchejte bez odsuzování. Staňte se bezpečným místem, kde může pozůstalý dát najevo svůj hněv, frustraci, strach, úlevu, smutek nebo jakékoliv jiné pociťované emoce. Nebo jen s daným člověkem zůstávejte. Pro truchlícího může být velkou útěchou již jen uklidňující přítomnost někoho, komu na něm záleží.

 

Neříkejte: „Chápu, čím si procházíš.“

Ztráta člověka v důsledku sebevraždy není totiž stejná jako jiné ztráty. Proto nemůžete doopravdy pochopit, jak se pozůstalý cítí. Je to normální a je v pořádku to přiznat. Dáváte tak najevo, že si uvědomujete složitost zármutku pozůstalého, a pomáhá to udržet konverzaci otevřenou.

 

Nevyptávejte se na to, jak dotyčný zemřel.

Pokud pozůstalý o způsobu sebevraždy nemluví, předpokládejte, že o ní raději mluvit nechce. Pokud se o způsobu smrti svého blízkého zmíní, neptejte se na žádné další podrobnosti kromě těch, které vám sám bez vyptávání sdělí. Na druhou stranu se nemusíte tématu smrti vyhýbat úplně. Zkuste pozůstalému navrhnout, zda si nechce promluvit. Pokud odmítne, dejte mu najevo, že jste tu pro něj pro případ, že by snad hovořit chtěl.

 

Vyhněte se otřepaným radám a zraňujícím klišé.

Kromě toho, že pozůstalému připomenete, aby se staral o své základní potřeby (odpočinek, pohyb, výživná strava), snažte se vyhnout udělování rad. Neexistuje žádný správný nebo špatný způsob, jak se vyrovnat se ztrátou blízké osoby. Pokud jsou navíc úmrtím zasaženy děti, je na nejbližších pozůstalých, aby určili, co jim mají říct, jak a kdy. Zdržte se nevyžádaných rad typu: „Jsou příliš mladí na to, aby se o takové smrti dozvěděli,“ nebo „Řekněte jim, že to byla nehoda.“

 

Pamatujte také na to, že některé z běžných frází, které používáme při vyjadřování soustrasti – „Je na lepším místě.“, „Všechno se děje z nějakého důvodu.“, „Nikdy nedostaneš víc, než můžeš zvládnout.“ a „Z toho se dostaneš.“ – mohou ublížit, protože umenšují rozsah a povahu zármutku.

 

Neodsuzujte sebevraždu. 

Neoznačujte sebevraždu za sobecké rozhodnutí, hřích, projev slabosti nebo nedostatek víry, lásky či síly.


Nepřičítejte jim vinu, ani ji nenaznačujte.

Když se snaží odpovědět na otázku „proč?“, pozůstalí po obětech sebevraždy často svalují vinu na sebe. Dávejte pozor, abyste neříkali věci nebo nekladli otázky, které by mohly naznačovat, že jsou za sebevraždu přímo nebo nepřímo zodpovědní. Nevhodné jsou otázky, zda neudělali něco, co dotyčného rozrušilo, zda odmítli něco pro oběť udělat, jestli nepřehlédli nějaké varovné signály nebo snad nebrali vážně nějaké příznaky hrozící sebevraždy. Tyto otázky mohou posílit obavy, výčitky a sebeobviňování, se kterými pozůstalý již bojuje, nebo, což je ještě horší, mohou přinést pozůstalému nové obavy v tomto již tak náročném období.

 

Aktivně nabízejte pomoc.

Zejména v prvních dnech po sebevražedné události je pro pozůstalé těžké požádat o pomoc. Někdy si ani nedokážou uvědomit, jaký druh pomoci by jim mohl být prospěšný. Z tohoto důvodu nemusí stačit pouhé „dejte mi vědět, kdybyste něco potřebovali“. Pomoc nabízejte opakovaně a konkrétně. S jakými každodenními věcmi, které by mohly zvyšovat stres pozůstalého, můžete aktuálně pomoci? Potřebuje pozůstalý pomoci s vyřizováním pochůzek nebo vyzvedáváním dětí ze školy? Uvítal by, kdyby si s ním někdo jen na chvíli poseděl? Konkrétními nabídkami dáte najevo, že vaše snaha pomoci je upřímná, a pozůstalý ji snáze přijme.

 

Nebojte se mluvit o osobě, která zemřela.

Vyslovujte její jméno stejně jako po jakékoli jiné ztrátě. Dejte pozůstalým příležitost, aby s vámi zavzpomínali na osobu, kterou milovali.

 

Mějte trpělivost.

Nesnažte se stanovit časovou osu zármutku, protože uzdravení po ztrátě je celoživotní cesta. Často slýchané fráze jako „To přejde.“ nebo „Musíš jít dál.“ mohou v pozůstalém vyvolat pocit, že je na něj vyvíjen tlak, aby se se ztrátou konečně „vyrovnal“.

 

Nevytraťte se.

Pamatujte, že týdny a měsíce po pohřbu, kdy odezní prvotní šok a pozůstalí si plně uvědomí, co se stalo, mohou být nejtěžší. Nadále se jim ozývejte, dávejte jim najevo, že na ně myslíte a že jste tu pro ně.

 

Zjistěte více o tom, jak můžete být dobrým přítelem těm, kteří truchlí.

 



Text v anglickém originálu: American Foundation for Suicide Prevention

Překlad: Anna Pokorná

Editace a jazyková úprava: Petra Šobáňová

 

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

コメント


bottom of page