top of page

Desatero komunikace | Jak s dospívajícími mluvit, aby mohli být sami sebou

  • Obrázek autora: Petra Šobáňová
    Petra Šobáňová
  • 14. 4.
  • Minut čtení: 2

Aktualizováno: 16. 4.




Bezpečný rozhovor nevzniká sám od sebe. Potřebuje naši pozornost, trpělivost a schopnost naslouchat beze strachu i bez posuzování. Přinášíme desatero zásad, které mohou pomoci vytvořit důvěryhodný prostor – pro otázky, nejistoty i emoce.

 

Tímto přehledem navazujeme na další texty platformy Pečuji o sebe, které se věnují budování bezpečného prostředí, komunikaci a náročným rozhovorům s dětmi a mladými lidmi v těžkých chvílích – o smrti, sebepoškozování, nebo třeba o tom, jak porozumět jejich vnitřnímu zranění. V tomto článku se zaměříme na to, jak komunikovat, abychom dávali tomu druhému prostor a neodradili jej.

 



Jak s žáky mluvit, aby mohli mluvit oni s námi

 

Mluvit s dětmi a dospívajícími tak, aby nám opravdu chtěly něco říct – a nebály se toho, co uslyší zpátky – je umění i zodpovědnost. V citlivém kontaktu vzniká prostor, kde může vyrůst důvěra, otevřenost i respekt. Přinášíme jednoduché desatero, které pomáhá vytvářet bezpečné podmínky pro rozhovor – i v náročných situacích.

 

Desatero komunikace se žáky

 

1 Nezařazujeme a neškatulkujeme

 

Vyhýbáme se hodnocení typu „to je správně“ nebo „to je špatně“. Raději popisujeme, co se stalo, jak se to mohlo stát, a jak se v tom dítě cítí. Tím dáváme prostor pro autenticitu a bezpečné sdílení.

 

2 Nevnucujeme „dobré rady“

 

Místo nevyžádaného mentorování nabídneme volbu: „Chceš slyšet, jak to vidím já?“ nebo „Mám nápad, co by ti mohlo pomoct – chceš ho slyšet?“

 

3 Opravdově nasloucháme

 

Nejde jen o ticho, ale o hlubokou pozornost. Nesnažíme se hned řešit nebo analyzovat. Stačí uznat: „Díky, že jsi mi to řekl/a.“

 

4 Nebojíme se emocí – ani svých, ani druhých

 

Umožníme, aby zaznělo, co zaznít potřebuje. I naše vlastní reakce mohou být součástí rozhovoru: „To, co říkáš, se mě dotýká – chci s tebou zůstat v kontaktu, i když je to pro mě náročné.“

 

5 Nezraňujeme zpětnou vazbou

 

Když nás něco zasáhne, vyjádříme to bez obviňování: „Když to slyším tímto způsobem, něco se ve mně stáhne. Pomůžeš mi pochopit, co tím myslíš?“

 

6 Přijímáme svou nedokonalost

 

Chyba je příležitost k růstu. Pokud něco nezvládneme, můžeme říct: „Mrzí mě, jak jsem zareagoval/a – příště bych to chtěl/a udělat jinak.“

 

7 Nevystavujeme zbytečnému tlaku

 

Neurychlujeme, nesrovnáváme, neklademe zbytečné požadavky. Místo toho nabízíme: „Chceš si o tom jen promluvit, nebo hledáme společně řešení?“

 

8 Vědomě pracujeme se svým napětím

 

Když v nás něco vře, dáváme si prostor: pauzu, nádech, čas. Děti učíme, že regulace emocí není potlačení, ale vědomé zacházení.

 

9 Podporujeme samostatnost a důvěru ve vlastní úsudek

 

Místo řešení nabízíme otázky: „Co bys potřeboval/a, aby ses v tom cítil/a líp?“ nebo „Jak bys to chtěl/a udělat ty?“

 

10 Nezapomínáme na humor a lidskost

 

Vlídnost, úsměv nebo situačně vhodné odlehčení pomáhají snížit napětí a ukazují, že i v těžkých chvílích můžeme být spolu — dobře, v sounáležitosti, porozumění.




Připravil tým Pečuji o sebe

Comments


bottom of page