Nebul! Kluci nepláčou! Mýtus, který škodí emocím i zdraví

Emoce jsou základní součástí lidské zkušenosti, nikoli slabost nebo „dívčí věc“. Tento článek je součástí cyklu popularizačních textů, které doprovázejí vzdělávací plakáty určené do tříd pro starší adolescenty a mladé dospělé. Série vzniká na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v rámci projektu Pečuji o sebe a reaguje na časté mýty o emocích, psychickém zdraví a vztazích, s nimiž se dnešní mladí lidé setkávají. Plakát „Nebul! Kluci nepláčou!“ otevírá téma emocí a stereotypů uplatňovaných vůči chlapcům a mužům. Upozorňuje, že potlačování emocí není známkou síly a odolnosti, ale rizikovým návykem, který může škodit duševnímu i fyzickému zdraví.

Plakát 01.pdf

Stáhnout PDF • 17.27MB

Potlačené emoce nemizí, ale ukládají se. Později se mohou projevit úzkostmi, depresivitou, podrážděností, psychosomatickými potížemi nebo výbuchy hněvu.

Emoce nejsou projevem slabosti, ale nezbytným mechanismem, kterým naše mysl a tělo zpracovávají informace, napětí a zkušenosti. Slzy nejsou "chybou systému", ale jeho součástí. Neurobiologické procesy, které tvoří základ emocí, jsou u mužů i žen prakticky totožné; rozdíly spočívají především v tom, jak jsou chlapci a dívky vedení k jejich vyjadřování. Vývojová psychologie i sociologie dlouhodobě upozorňují, že chlapci od útlého věku slyší, že „mají být silní“, „nemají fňukat“, „mají se ovládnout“. Tento tlak je však v přímém rozporu s tím, jak lidské emoce fungují. Potlačené emoce nemizí, ale ukládají se v podobě napětí, tělesného stresu a zvýšené reaktivity. Později se mohou projevit úzkostmi, depresivitou, podrážděností, psychosomatickými potížemi nebo výbuchy hněvu.

Výzkumy potvrzují, že potlačování emocí má dlouhodobé negativní dopady na zdraví. Studie Jamese Grosse a Olivera Johna (2003) ukázala, že lidé, kteří často používají strategii potlačování emočního prožitku, vykazují vyšší hladinu stresu, horší mezilidské vztahy a větší riziko depresivních potíží.

Podobně meta-analýza kolektivu Hu et al. (2014) prokázala, že emoční suprese (potlačení) je spojena se zvýšenou aktivací sympatického nervového systému, což vede ke zvýšené srdeční zátěži, nespavosti a vyššímu riziku úzkostných symptomů.

Chlapci i dívky prožívají intenzitu emocí podobně.

Zajímavý je také výzkum Addise a Mahalika (2003), který dokumentuje, že tradiční normy mužské role — mezi nimi právě tlak na emoční zdrženlivost — jsou spojeny s nižší mírou vyhledávání pomoci, vyšším rizikem suicidality a horší psychickou adaptací. Vývojové studie ukazují, že chlapci i dívky prožívají intenzitu emocí podobně, ale rozdílná výchova vede k rozdílům v jejich vyjadřování. Chaplin a Aldao (2013) zjistili, že chlapci mají ve skutečnosti stejně silné emoční reakce jako dívky, ale častěji volí externalizované projevy (hněv, podrážděnost), pokud je jim odepřena možnost smutku či pláče.

Co dělat? Pojmenovat emoci a bezpečně ji vyjádřit.

Co tedy může mladý člověk dělat, pokud byl vychován v prostředí, které pláč shazovalo nebo trestalo? Prvním krokem je dovolit si emoci pojmenovat. Věta „jsem smutný“, „bojím se“, „něco mě zranilo“ není projevem slabosti, ale akt sebepoznání.

Pláč uvolňuje stresové hormony, reguluje napětí a podporuje návrat k tělesné rovnováze.

Dalším krokem je hledat bezpečné způsoby vyjádření — sport, hudba, hra na nástroj, kreativní aktivity, rozhovor s blízkým člověkem nebo terapie mohou emoci uvolnit bez sebepoškozujícího chování. Pokud má člověk chuť plakat, je vhodné tomu nebránit. Pláč uvolňuje stresové hormony, reguluje napětí a podporuje návrat k tělesné rovnováze. Studie kolektivu Bylsma et al. (2018) potvrdila, že slzy mají regulační funkci a snižují aktivitu stresové reakce organismu.

Pomáhá také všímavost: krátké zastavení, nadechnutí, vědomé pojmenování pocitu. V situacích, kdy jsou emoce příliš silné, je vhodné aktivně vyhledat podporu — u učitele, psychologa, kamaráda nebo jiné blízké osoby. Je v pořádku říct si o pomoc, stejně jako je v pořádku přiznat, že se člověk necítí dobře.

Na závěr je důležité připomenout, že silní lidé nejsou ti, kteří nepláčou, ale ti, kteří své emoce znají, rozumějí jim a dokážou s nimi pracovat. Pláč není selháním, ale signálem, že prožíváme něco významného. Učení se otevřenému vztahu k emocím je cestou k větší psychické odolnosti, lepším vztahům i zdravějšímu životu. Portál Pečuji o sebe nabízí další informace, cvičení a podpůrné materiály, které mohou mladým lidem i pedagogům pomoci na této cestě.

Tým portálu Pečuji o sebe

Námět: Petra Šobáňová

Spolupráce: Filip Staněk & Alžběta Gregorová

Ilustrace: Kateřina Janků

Odborná supervize: Eva Směšná

Podpořeno v rámci Programu na podporu vzdělávání na vysokých školách v Olomouckém kraji v roce 2025.    

Použité zdroje:

Addis, M. E., & Mahalik, J. R. (2003). Men, masculinity, and the contexts of help seeking. American Psychologist, 58(1), 5–14.

Bylsma L. M., Gračanin A., Vingerhoets A. J. J. M. (2018). The neurobiology of human crying. Clin Auton Res. 2019 Feb;29(1):63-73. doi: 10.1007/s10286-018-0526-y.

Chaplin, T. M., & Aldao, A. (2013). Gender differences in emotion expression in children: A meta-analytic review. Psychological Bulletin, 139(4), 735–765.

Gross, J. J., & John, O. P. (2003). Individual differences in two emotion regulation processes: Implications for affect, relationships, and well-being. Journal of Personality and Social Psychology, 85(2), 348–362.

Hu, T., Zhang, D., Wang, J. (2014). A meta-analysis of the emotion regulation strategy of cognitive reappraisal and expressive suppression. Journal of Clinical Psychology, 70(6), 567–585.