Co vyšiluješ, vždyť se ti nic neděje! Co je panická ataka, proč vzniká a jak si v ní i po ní pomoci

Tento článek je součástí cyklu popularizačních textů doprovázejících edukační plakáty určené pro starší adolescenty a mladé dospělé. Série vzniká na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v rámci projektu Pečuji o sebe a jejím cílem je nabídnout školám odborně podložené informace o duševním zdraví spolu s praktickými strategiemi, jak zvládat zátěž a podporovat psychickou odolnost. Plakát „Co vyšiluješ, vždyť se ti nic neděje!“ upozorňuje na fenomén panické ataky – náhlého, intenzivního strachu, který člověka ochromí, aniž by byl skutečně v ohrožení. Pro mnoho lidí, kteří panickou ataku nikdy nezažili, je obtížné pochopit, jak silné a reálné tělesné prožitky vyvolává. Pro toho, kdo ji zažívá, je to však okamžik, kdy tělo spustí poplach, jako by šlo o život.

Plakát 07.pdf

Stáhnout PDF • 14.91MB

Panická ataka je prudký záchvat intenzivní úzkosti, který obvykle dosáhne vrcholu během několika minut. Typické příznaky zahrnují bušení srdce, dušnost, tlak na hrudi, závrať, mravenčení, derealizaci, pocení, třes, nevolnost nebo pocit, že člověk omdlí. Mnoho lidí má během ataky pocit, že „umírá“, „má infarkt“ nebo „ztrácí kontrolu“.

Podle diagnostických kritérií DSM-5 jde o epizodu, která se objeví náhle a tělo ji vyhodnocuje jako vážnou hrozbu, přestože žádné reálné ohrožení nemusí být přítomno. Výzkumy ukazují, že během panické ataky se aktivuje sympatický nervový systém a amygdala, centrum mozku odpovědné za detekci nebezpečí. Tělo reaguje prudkým vyplavením adrenalinu a dalších stresových hormonů, což vyvolává fyzické symptomy podobné reakcím při skutečném ohrožení (Barlow, 2002).

Panická ataka se často objeví poprvé v období vysoké zátěže, vyčerpání nebo po významné životní změně. Nejde o slabost ani hysterii – jde o přetížený systém, který reaguje příliš intenzivně.

Příčiny panických atak jsou komplexní. Biologickou roli hraje zvýšená citlivost systému „fight-or-flight“, genetická predispozice nebo nerovnováha neurotransmiterů (Gorman et al., 2000). Psychologické faktory zahrnují dlouhodobý stres, traumata, úzkostnou povahu, potlačované emoce nebo strach ze samotných tělesných příznaků. Sociální faktory mohou zahrnovat tlak na výkon, izolaci, konflikty nebo náročné životní situace. Výzkum Craske et al. (2010) ukazuje, že panická ataka se často objeví poprvé v období vysoké zátěže, vyčerpání nebo po významné životní změně. Nejde o slabost ani hysterii – jde o přetížený systém, který reaguje příliš intenzivně.

Ataka ustupuje obvykle během 10–20 minut, i když pocit ohrožení může být extrémně silný.

Dobrou zprávou je, že panická ataka sama o sobě není nebezpečná. Ustupuje obvykle během 10–20 minut, i když pocit ohrožení může být extrémně silný. Co však může člověku výrazně ulevit, jsou jednoduché techniky. První pomoc spočívá v zaměření se na výdech; prodloužený výdech aktivuje parasympatikus, který tlumí stresovou reakci.

Pomáhá grounding – například technika 5–4–3–2–1, při níž člověk pojmenuje pět věcí, které vidí, čtyři, kterých se dotýká, tři, které slyší, dvě, které cítí, a jednu, kterou chutná. Tato metoda pomáhá ukotvit pozornost v přítomnosti a snižuje intenzitu tělesného poplachu. Důležité je také připomenout si: „Tohle je panika, ne nebezpečí.“ Normalizace prožitku snižuje sekundární strach, který může ataku posilovat. Výzkum Clarka (1986) ukazuje, že katastrofické interpretace tělesných příznaků jsou klíčovým mechanismem, který paniku udržuje.

Jak se chovat k někomu, kdo paniku prožívá? Základem je klid, respekt a empatie.

V prevenci hraje velkou roli celková duševní hygiena: dostatek spánku, pravidelný pohyb, dechová cvičení, vědomé uvolňování stresu, práce s emocemi a kvalitní vztahové zázemí. Studie Meureta et al. (2009) ukazuje, že dechová regulace a práce s CO₂ tolerancí mohou dlouhodobě snižovat výskyt panických atak. Kognitivně-behaviorální terapie, která učí rozpoznávat a měnit katastrofické myšlenky, patří podle metaanalýz k nejúčinnějším formám léčby panických poruch (Pompoli et al., 2016).

Jak se chovat k někomu, kdo paniku prožívá? Základem je klid, respekt a empatie. Je důležité neříkat „nic se neděje“ nebo „uklidni se“, protože to zlehčuje prožitek a může zhoršit pocit selhání. Vhodnější je nabídnout přítomnost, klidný hlas a jednoduché instrukce: „Jsem tady s tebou. Zkus se nadechnout a dlouze vydechnout. Zkusme spolu pomalu počítat.“ Podpora okolí je významným ochranným faktorem a snižuje riziko, že se panické ataky budou opakovat. Pokud se obtíže vracejí, je důležité podpořit člověka ve vyhledání odborné péče.

Panická ataka je extrémně nepříjemný, ale léčitelný stav. Kdo jí prochází, není slabý ani „přecitlivělý“. Je to člověk, jehož systém poplachu reaguje příliš prudce. Techniky dýchání, grounding, psychoedukace a odborná pomoc mohou výrazně snížit její opakování a vrátit pocit bezpečí. Portál Pečuji o sebe nabízí tipy, informace i podporující materiály, které mohou přispět k porozumění tomuto prožitku a k posílení psychické odolnosti.

Tým portálu Pečuji o sebe

Námět: Petra Šobáňová

Spolupráce: Filip Staněk & Alžběta Gregorová

Ilustrace: Kateřina Janků

Odborná psychologická supervize: Eva Směšná

Podpořeno v rámci Programu na podporu vzdělávání na vysokých školách v Olomouckém kraji v roce 2025.

Použité zdroje:

Barlow, D. H. (2002). Anxiety and Its Disorders. Guilford Press.

Clark, D. M. (1986). A cognitive approach to panic. Behaviour Research and Therapy, 24(4), 461–470.

Craske, M. G., et al. (2010). Panic disorder and panic attacks. In: Handbook of Anxiety and Fear. Elsevier.

Gorman, J. M., et al. (2000). The neurobiology of panic disorder. American Journal of Psychiatry, 157(10), 1484–1493.

Meuret, A. E., et al. (2009). Respiratory regulation in panic disorder: The role of CO₂. American Journal of Psychiatry, 166(2), 205–213.

Pompoli, A., et al. (2016). Psychological treatments for panic disorder with or without agoraphobia: A meta-analysis. Psychological Medicine, 46(4), 1–13.