Jak také může vypadat aktivní imaginace a jak funguje ve spojení s uměleckým dílem? Příklad pro ilustraci metody řízené imaginace a projekce pro více zkušené

Také tento metodický text se týká tématu aktivní imaginace, kde jsme tuto metodu popsali jako bezpečný, řízený a imaginativní průchod vnitřním obrazem, který využívá přirozenou schopnost představivosti a umožňuje kontakt se sebou samým. Připomněli jsme, že řízená imaginace není terapie, ale v rámci programů zaměřených na duševní hygienu a sebepoznání může velmi účinným nástrojem. Následující scénář nabízí další konkrétní ukázku, jak s touto technikou pracovat. Je příkladem složitějšího celku, jenž byl určen k hlubšímu ponoření do osobních témat – ukazuje, kam je možné dojít s účastníky, které metoda oslovila a kteří chtějí zkoumat svůj vnitřní svět a vyjadřovat jej symbolickými prostředky.

Základem celodenního workshopu „Chci vyjít ven (Ndirikuda kubada)“, vedeného Petrou Šobáňovou, bylo setkání s reprodukovanými díly umělkyně Portie Zvavahery. Účastnice workshopu byly prostřednictvím řízené imaginace a expresivní tvorby vedeny k prožitku, který se dotýkal témat ochrany, hranic a samotné podstaty lidského prožívání. Během formativního zážitku se zhmotnila síla imaginace, obrazu a sdíleného příběhu.

Fáze workshopu krok za krokem:

Vstup do obrazu prostřednictvím řízené imaginace

Úvodní evokace proběhla výběrem z detailů reprodukcí obrazů umělkyně Portie Zvavahery (ústřižky reprodukcí hrály roli „pocitových karet“). Každá účastnice si intuitivně zvolila kartu, která ji zaujala, a ve sdílení představila svou náladu i očekávání. První kruh tak vytvořil prostor důvěry a naladění.

Následoval krok „cesty k obrazu“, kdy si každá účastnice dohledala celý obraz, jehož detail si původně vybrala. Byla vyzvána k jeho pozorování – bez nutnosti racionální interpretace, spíše s důvěrou v intuici.

Aktivní, resp. řízená imaginace využila nástroj poeticky nazvaný „přenášedlo“ – posloužil nám hudební nástroj handpan, který svou zvukovou kvalitou evokoval přechodový rituál. Účastnice byly vyzvány, aby se jej dotkly a představily si, že vstupují do obrazu: dívají se kolem sebe, slyší zvuky, cítí vůně, vnímají postavy nebo děje. Vše probíhalo v bezpečném vnitřním prostoru a tichu.

Po návratu z imaginace – pomocí průvodkyně a opět s využitím handpanu – následoval výtvarný záznam prožitku – šlo o zachycení detailu z obrazového světa, který byl účastnicemi považován za důležitý či silný. Nemuselo jít o realistické zobrazení, spíše o vnitřní stopu: barvu, tvar, strukturu.

Reflexe v kruhu otevřela sdílení témat, která v imaginaci díky projekci vystoupila: archetypy ženských postav, zvířata, ochranné kukly, svázání, touha po úniku, ale i potřeba bezpečí.

Tvorba prostoru a performance

V druhé části následovalo vědomé budování symbolického prostoru – hnízda, úkrytu či domova, což byly koncepty, jež dílo umělkyně nabízí. Každá účastnice pracovala v prostoru vymezeném obručí a využila látky, závoje či jiné materiály.

Do tvorby vstoupily výtvarné principy Portie Zvavahery – opakování, rytmus, krajkovitost, vrstvení. Práce byla v meditativním tempu, s důrazem na osobní rytmus.

Následovala reflexe: Jaký je můj prostor? Je ochranný, nebo mě svazuje? Z této úvahy vzešel krátký poetický text – pětilístek, v němž účastnice artikulovaly své prožívání:

Můj prostor

Tichý, stísněný

Chci vyjít ven…

… ale bojím se, co mě čeká

Kukla

Závěrečná performativní část proběhla v divadelním sále, opustil se pracovní prostor, vešlo se do jiného symbolického prostoru. Účastnice v tichu rozmístily svá „hnízda“, poté jedna po druhé přečetly svůj pětilístek a připojily krátký pohybový projev – gesto, chůzi, otočku, zastavení.

V této fázi došlo k silnému prožitku jedné z účastnic, když se účastnice začaly u hnízd „navštěvovat“, prohlížet si je, nebo dokonce do nich vstupovat. Jedna žena spontánně vstoupila do prostoru účastnice, jež to nečekala. A jež tento vstup vnímala negativně, jako narušení svého prostoru.  Vznikl konflikt vnímání hranic, který se stal klíčovým tématem následné skupinové reflexe. Ukázalo se, jak hluboce může imaginativní a projekční práce zasáhnout osobní prožívání a případná zranění nebo slabiny a přinést jejich uvědomění – v tomto případě potíže s vymezováním hranic a submisivním postojem.

Závěr patřil opět kartám: účastnice si vybraly novou „pocitovou kartu“, která reflektovala aktuální náladu, a v kruhu sdílely, jak se jejich prožitek proměnil. Kruh se uzavřel otázkou: S čím odcházím? Co si chci odnést dál?

 

Projekce jako bezpečný klíč

Příklad ukazuje, že když je projekce podpořena imaginací, expresí a reflexí, může se stát mostem mezi nevědomím a vědomím. Nejde o výklad symbolů „zvenčí“, ale o objevování osobních významů. Obraz se proměňuje v zrcadlo – a v něm můžeme zahlédnout nejen svou tvář, ale i své potřeby, zranění a přání.

Taková práce však není jen osobní, individuální: ve skupině vzniká sdílené vědomí, empatie, respekt a podpora. Společné prožívání vytváří prostor, kde je možné být viděn a slyšen – bez hodnocení. A právě to je základem každého uzdravujícího a sebepoznávacího procesu.

Článek je součástí Startovacího balíčku pro učitele, metodické podpory pro pedagogy připravující wellbeingové a artefiletické programy. Před realizací námětů a metod doporučovaných portálem Pečuji o sebe doporučujeme pečlivé prostudování tohoto metodického balíčku. V případě zájmu o konzultaci nebo proškolení kontaktujte tým Pečuji o sebe.

Připravil tým Pečuji o sebe, autorka Petra Šobáňová

Foto: Alžběta Gregorová