Nemáš důvod cítit se zle. Máš přece všechno! Proč psychické potíže nejsou rozmar a jak porozumět tomu, co se děje v nás i v druhých

Tento článek je součástí cyklu popularizačních textů doprovázejících edukační plakáty určené pro starší adolescenty a mladé dospělé. Série vzniká na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v rámci projektu Pečuji o sebe a jejím cílem je přinést školám odborně ukotvené informace o duševním zdraví spolu s praktickými doporučeními pro mladé lidi, jejich rodiče i pedagogy. Plakát „Nemáš důvod cítit se zle. Máš přece všechno!“ upozorňuje na častý mýtus: že jedinec, který má uspokojené všechny viditelné potřeby, žije v dostatku a zdánlivě příznivých podmínkách, musí být automaticky šťastným, zdravým člověkem. Skutečnost je však mnohem složitější. Duševní potíže nejsou volbou ani slabostí; jsou výsledkem souhry mnoha biologických, psychologických a sociálních faktorů. A stejně jako může bez zjevné příčiny onemocnět tělo, může se unavit a onemocnět i duše.

Plakát 06.pdf

Stáhnout PDF • 11.73MB

Psychické poruchy jsou běžnou součástí lidské zkušenosti. Epidemiologické studie (Kessler et al., 2005) dokládají, že přibližně každý čtvrtý člověk zažije během života psychickou poruchu, nejčastěji úzkost, depresi nebo poruchu spánku. U adolescentů je prevalence dokonce vyšší, zejména v souvislosti s hormonálními změnami, školním stresem, sociálním tlakem a rizikovými obdobími vývoje (Patel et al., 2007). Mnoho lidí však přesto váhá vyhledat pomoc, protože mají pocit, že „nemají dostatečný důvod“ nebo se bojí odsouzení. Tato kombinace studu a nepochopení bývá jedním z hlavních faktorů, proč se potíže prohlubují.

Duševní potíže vznikají vzájemným působením mnoha faktorů. Člověk za duševní poruchu nenese „vinu“ a je nesmysl jej soudit touto optikou.

Příčin psychických poruch je mnoho a jsou obtížně postižitelné. Biologickou roli hrají genetické predispozice a neurochemické procesy, například nerovnováha neurotransmiterů ovlivňujících náladu. Psychologické faktory zahrnují např. prožité trauma, chronický stres, nízkou odolnost vůči zátěži, náročné životní události nebo dlouhodobé potlačování emocí. Sociální faktory souvisejí s prostředím – například vztahy, školními nároky, tlakem na výkon, kyberšikanou nebo obtížným rodinným klimatem. Model zvaný biopsychosociální přístup, podložený výzkumy Engela (1977), ukazuje, že duševní potíže vznikají právě vzájemným působením těchto faktorů, nikoli volním rozhodnutím či nějakou charakterovou vadou jedince. Zkrátka člověk za duševní poruchu nenese „vinu“ a je nesmysl jej soudit touto optikou.

Subjektivní zkušenost duševní bolesti nelze posuzovat podle vnějších podmínek.

Člověk s psychickými obtížemi přitom nemusí vypadat nemocně. Může mít domov, rodinu i podporu – a přesto trpět prázdnotou, únavou, vnitřním neklidem či ztrátou radosti. Deprese, úzkost či jiné poruchy se neřídí tím, jaké podmínky daný člověk má. Kretschmer (1963) upozorňoval už před desítkami let, že depresivní stavy vznikají nezávisle na tom, zda život člověka zvenčí „vypadá dobře“. Moderní výzkum (Cuijpers et al., 2018) potvrzuje, že subjektivní zkušenost duševní bolesti nelze posuzovat podle vnějších podmínek. Mozek nefunguje na základě logiky typu „máš vše, tedy buď v pohodě“. Emoce a neurobiologické procesy nejsou řízeny vnějšími okolnostmi, ale tím, co se děje uvnitř nervového systému.

Varovné signály zahrnují pocit prázdnoty nebo zoufalství trvající týdny, nespavost, či naopak nadměrný spánek, ztrátu zájmů, nadměrnou únavu, výrazné změny v chuti k jídlu, úzkost, podrážděnost, problémy v koncentraci či sebepoškozující chování.

Důležité proto je vědět, kdy vyhledat pomoc. Signály, na které je třeba reagovat, zahrnují pocit prázdnoty nebo zoufalství trvající týdny, nespavost, či naopak nadměrný spánek, ztrátu zájmů, nadměrnou únavu, výrazné změny v chuti k jídlu, úzkost, podrážděnost, problémy v koncentraci či sebepoškozující chování. Podle National Institute of Mental Health (2017) je právě kombinace více symptomů po delší dobu hlavním indikátorem, že je potřeba odborná péče.

Jak se chovat k někomu, kdo prochází duševními obtížemi? Základ je jednoduchý: naslouchat, nehodnotit, nezlehčovat význam prožívané bolesti. Věty typu „máš všechno, proč si stěžuješ“ nebo „někdo se má hůř“ nepomáhají. Výzkum Rottmana et al. (2019) ukazuje, že stigma a bagatelizace průběh onemocnění zhoršují a snižují šanci, že člověk vyhledá pomoc. Naopak vztahová podpora – klidná přítomnost, bezpečný rozhovor, nabídka doprovodu k odborníkovi – zlepšuje prognózu a snižuje riziko vzniku chronických potíží. Empatie a pochopení mají naopak léčivý účinek, protože vytvářejí prostředí, ve kterém člověk nezůstává se svou bolestí sám.

Zároveň je důležitá prevence. Duševní hygiena, jako je dostatek spánku, pohyb, práce s emocemi, pravidelné jídlo, budování vztahů a schopnost odpočinku, může být ochranným faktorem proti rozvoji mnoha potíží. Studie Keyese et al. (2010) ukazuje, že každodenní návyky podporující psychickou pohodu významně snižují riziko depresivních stavů a zvyšují odolnost vůči stresu. Prevence není jen soubor technik, ale životní styl, který pomáhá mozku regenerovat a udržovat rovnováhu.

Duševní potíže nejsou selháním ani slabostí. Jsou signálem, že se v organismu něco děje – podobně jako horečka nebo bolest hlavy. Někdy stačí drobné změny, aby došlo ke zlepšení, jindy je třeba odborná pomoc. V obou případech platí, že člověk by na své problémy neměl být sám. Portál Pečuji o sebe nabízí další informace a nástroje, které mohou pomoci pochopit vlastní prožívání a včas reagovat na varovné signály.

Tým portálu Pečuji o sebe

Námět: Petra Šobáňová

Spolupráce: Filip Staněk & Alžběta Gregorová

Ilustrace: Kateřina Janků

Odborná psychologická supervize: Eva Směšná

Podpořeno v rámci Programu na podporu vzdělávání na vysokých školách v Olomouckém kraji v roce 2025.        

Použité zdroje:

Cuijpers, P., et al. (2018). The efficacy of psychotherapy and pharmacotherapy in treating depressive and anxiety disorders: A meta-analysis. World Psychiatry, 17(3), 308–315.

Engel, G. L. (1977). The need for a new medical model: A challenge for biomedicine. Science, 196(4286), 129–136.

Kessler, R. C., et al. (2005). Lifetime prevalence and age-of-onset distributions of DSM-IV disorders. Archives of General Psychiatry, 62(6), 593–602.

Keyes, C. L. M., et al. (2010). The relation of positive mental health with mental illness. American Journal of Public Health, 100(12), 2366–2371.

Kretschmer, E. (1963). Physique and character. London: Routledge.

National Institute of Mental Health. (2017). Major Depression. NIMH Fact Sheet.

Patel, V., Flisher, A. J., Hetrick, S., & McGorry, P. (2007). Mental health of young people: A global public-health challenge. Lancet, 369(9569), 1302–1313.

Rottman, B. M., et al. (2019). The impact of stigma on mental health treatment seeking. Clinical Psychological Science, 7(3), 481–498.