Přestaň si ubližovat! Proč tohle děláš? Co se skrývá za sebepoškozováním a jak nabídnout skutečnou pomoc

Tento článek je součástí cyklu popularizačních textů doprovázejících edukační plakáty určené pro starší adolescenty a mladé dospělé. Série vzniká na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v rámci projektu Pečuji o sebe a jejím cílem je poskytovat školám odborně podložené informace o duševním zdraví a nabídnout mladým lidem i pedagogům podporu, která může včas zachytit rizikové chování a poskytnout bezpečné vedení. Plakát „Přestaň si ubližovat! Proč tohle děláš?“ otevírá téma sebepoškozování – chování, které je široce stigmatizováno, často nesprávně interpretováno a přitom je v adolescenci mnohem častější, než si většina lidí uvědomuje.

Plakát 10.pdf

Stáhnout PDF • 25.60MB

Sebepoškozování není rozmar ani snaha upoutat pozornost. Výzkumy ukazují, že nejčastějším mechanismem sebepoškozování je regulace intenzivních, nesnesitelných emocí, které člověk není schopen zvládnout jiným způsobem. Jedná se o strategie, jež krátkodobě uleví, ale dlouhodobě prohlubují obtíže. Podle Klonskyho (2007) je hlavním motivem snížení vnitřního napětí, které může být spojeno s úzkostí, prázdnotou, traumatem, studem či pocitem, že člověk nemá jinou možnost. Sebepoškozování může také sloužit k potlačení disociace – tedy stavu, kdy se člověk cítí „odpojený“ od svého těla nebo emocí – protože fyzická bolest přehluší nepříjemný vnitřní stav.

Sebepoškozování je vedeno snahou snížit vnitřní napětí, které může být spojeno s úzkostí, prázdnotou, traumatem, studem či pocitem, že člověk nemá jinou možnost.

Příčiny sebepoškozování jsou mnohovrstevnaté. Patří mezi ně obtížná regulace emocí, dřívější trauma, šikana, ztráta, izolace, problémy ve vztazích nebo dlouhodobý stres. Výzkum Nocka (2010) ukazuje, že rizikovým faktorem je i nízká schopnost identifikovat a pojmenovat vlastní emoce (alexithymie), která vede k nahromadění napětí. Další studie (You et al., 2013) upozorňují, že adolescenti, kteří se sebepoškozují, často popisují pocity studu, viny, bezmoci a osamělosti – emoce, které se bez opory okolí mohou dále zintenzivňovat.

Sebepoškozování má své typické projevy. Patří mezi ně opakující se rány, škrábance, popáleniny nebo řezné rány, nošení dlouhého oblečení i v horku, vyhýbání se situacím, kde by si někdo mohl všimnout stop, uzavřenost, výkyvy nálad, izolace, výrazné kolísání energie nebo poznámky typu „nic necítím“ či „musím to nějak dostat ven“.

Mechanismus, který sebepoškozování udržuje, se často podobá bludnému kruhu. Fyzická bolest krátkodobě snižuje emoční napětí díky uvolnění endorfinů. Mozek si tuto úlevu zapamatuje a příště ji vyhledává znovu.

Mezi varovné signály patří také vytrvalý tlak, úzkost, prudké emoční výkyvy, ztráta zájmů nebo náhlé změny spánku a stravování. Vážným varovným znakem je propojení sebepoškozování se suicidálními myšlenkami, byť ne každé sebepoškozování je pokusem o sebevraždu. Podle studii Whitlocka et al. (2013) však opakované sebepoškozování riziko suicidality zvyšuje.

Mechanismus, který sebepoškozování udržuje, se často podobá bludnému kruhu. Fyzická bolest krátkodobě snižuje emoční napětí díky uvolnění endorfinů. Mozek si tuto úlevu zapamatuje a příště ji vyhledává znovu. Postupně může vzniknout návykové chování – ne závislost na bolesti samotné, ale na pocitu krátkého klidu po ní. Současně však přibývá stud, vina a strach z odhalení, které napětí opět zvyšují. Člověk je tak tlačen k dalšímu sebepoškození, aby se od napětí osvobodil. Tento cyklus je popsán například v práci Klonskyho a Olina (2008) a představuje jeden z důvodů, proč je nezbytné vyhledat odbornou pomoc co nejdříve.

Co může pomoci v akutní situaci? Základem je citlivý přístup. Místo vět „Proč to děláš?“ nebo „Přestaň!“ je vhodnější říci: „Všímám si, že se trápíš. Můžu ti s tím nějak pomoct?“ Podpora nemusí spočívat v řešení problému, ale v tom, že člověk není s bolestí sám. Pomáhá nabídnout bezpečný prostor k rozhovoru, možnost doprovodu ke školnímu psychologovi nebo terapeutovi a klidné ujištění, že hledání pomoci není selhání. V případě akutního rizika je nutné kontaktovat dospělého nebo krizovou linku. Výzkum Fortune et al. (2008) zdůrazňuje, že empatická a neodsuzující reakce okolí snižuje pravděpodobnost opakování sebepoškozování.

Existují také techniky, které mohou krátkodobě snížit touhu po sebepoškození, jako je grounding, intenzivní pohyb, studená voda na zápěstí, mačkání kostky ledu nebo psaní. Tyto strategie sice nejsou řešením, ale mohou pomoci přerušit okamžitý impuls.

Sebepoškozování není volba. Je to volání o pomoc a způsob, jak přežít nesnesitelné emoce, když jiné strategie chybí.

Dlouhodobě je však klíčová odborná pomoc. Kognitivně-behaviorální terapie, dialekticko-behaviorální terapie (DBT) a terapie zaměřená na trauma patří k nejúčinnějším přístupům, které pomáhají regulovat emoce, měnit naučené vzorce a posilovat dovednosti zvládání stresu (Linehan, 2015). Výzkumy ukazují, že léčba je úspěšná a většina mladých lidí dokáže sebepoškozování překonat, pokud obdrží vhodnou podporu a necítí se sami se svou bolestí.

Sebepoškozování není volba. Je to volání o pomoc a způsob, jak přežít nesnesitelné emoce, když jiné strategie chybí. Řešením není člověka kárat, ale nabídnout mu bezpečí, porozumění a cesty, které jeho utrpení zmírní. Portál Pečuji o sebe nabízí další texty a materiály, které mohou pomoci mladým lidem i pedagogům lépe porozumět emočním potížím a nabízet podporu, která má skutečný dopad.

Tým portálu Pečuji o sebe

Námět: Petra Šobáňová

Spolupráce: Filip Staněk & Alžběta Gregorová

Ilustrace: Kateřina Janků

Odborná psychologická supervize: Eva Směšná

Podpořeno v rámci Programu na podporu vzdělávání na vysokých školách v Olomouckém kraji v roce 2025.        

Použité zdroje:

Fortune, S., Sinclair, J., & Hawton, K. (2008). Adolescents’ views on preventing self-harm. Social Psychiatry and Psychiatric Epidemiology, 43(2), 96–104.

Klonsky, E. D. (2007). The functions of deliberate self-injury: A review of the evidence. Clinical Psychology Review, 27(2), 226–239.

Klonsky, E. D., & Olino, T. M. (2008). Identifying clinically distinct subgroups of self-injurers among young adults. Journal of Consulting and Clinical Psychology, 76(1), 22–27.

Linehan, M. M. (2015). DBT® Skills Training Manual. Guilford Press.

Nock, M. K. (2010). Self-injury. Annual Review of Clinical Psychology, 6, 339–363.

Whitlock, J., Eckenrode, J., & Silverman, D. (2013). Self-injury and suicide attempts among college students. Pediatrics, 131(1), 40–47.

You, J., et al. (2013). Understanding non-suicidal self-injury among adolescents. Frontiers in Psychology, 4, 1–13.